300: Bitva u Thermopyl.


Nikdy se mi nedostala do rukou komiksová předloha Franka Millera, abych ji mohl srovnávat s filmovým opusem, tudíž tak činit nebudu. Co činit budu je, že se vyjádřím pouze k filmu samotnému.

Dějová premisa nehistorického opusu je poměrně jednoduchá. Na třista sparťanských bojovníků v čele s králem Leonidasem se postaví proti několikanásobné přesile Peršanů, vedených králem Xerxem. Kdyby se jim v bitvě nedařilo, byl by film poměrně krátký. Protože jde ale o film celovečerní, se stopáží téměř dvouhodinovou, každému musí být jasné, že bojovníkům pod vedením krále Leonidase se daří velmi dobře. Zajdete-li se na film podívat, uvidíte, jak moc přesně dobře se jim daří.

Nyní k filmu samotnému. V jistých ohledech je film revoluční. V jiných jde o průměrnou popcornovou Hollywoodskou zábavu. Když se člověk nenechá úplně omámit vizuálními orgiemi, kterými tento film vskutku oplývá, zjistí, že nic moc dále už hledat ve snímku nemusí, protože tam prostě nic dál není. Budu se tedy vyjadřovat jen k vizuálním stránkám filmu, což je forma, jíž se film ohání jako hlavním argumentem. Jedním slovem úchvatná. Takto „nahajpované“ pohyblivé obrázky jsem ještě neviděl. Člověku ani moc nevadí, že nic z toho, co na plátně vidí není reál exteriér a že všechno vzniklo na modrém plátně za doprovodu počítačové magie. Každý záběr je barevně slazený a kontrastově vyšperkovaný takovým způsobem, že si těžko dokáže člověk představit ještě něco za vizuální hranici tohoto filmu. Je to asi hlavně z důvodu, aby se forma přiblížila co nejvíce Millerově kreslené předloze, což se na sto procent splnilo.

Všichni sparťanští bojovníci jsou do jednoho jak vytažení z nějaké modelingové agentury a jejich příběh nám je předkládán takovým způsobem, že by se dal stručně popsat asi jako reklamní přehlídka upgradovaného testosteronu. Jestli jste někdy ve filmech viděli skutečné machry, tak na ně zapomeňte, Leonidas a jeho muži si v životě neuprdli. Tento fakt v běžném civilovi, chroustajícím popcorn, srkajícím Cocacolu a ráno vstávajícím do práce plnit funkci administrativního pracovníka vyvolá dvouhodinový dojem opravdové zakomplexovanosti a méněcennosti. Velkou roli zde hrají zpomalené záběry. A to nejen při bitvách, ale téměř všude kromě úvodních a konečných titulků. Kam se na takovou kvantitu hrabe takový John Woo, jenž je pověstný svou láskou pro slow motion capture. V některých případech dokonce režisér Zack Snyder vykradl Matrixovskou originální koncepci zachycení boje na kameru a tak máme možnost si prohlédnout useklou tu ruku, tam nohu skutečně detailně a k tomu ještě udiveně pokrucovat hlavou nad tím, jakto, že ten Leonidas je tak zatraceně dobrey. Aby toho nebylo málo, má film ještě k dispozici několik nelidských bojovníků, kteří na pár minut Leonidasovým mužům a některým divákům vytvoří vrásky na čele. Hlavně asi proto, že nevypadají moc jak lidé (ne, nejsou hezčí ani roztomilejší) a rovněž jejich vzrůst je zpravidla dvojnásobný v poměru s našimi chrabrými hrdiny. Zaručený signál, který ve vás vyvolá pocit, že teď už jde sakra skutečně do tuhého. Nicméně nic není překážkou pro jejich odhodlání a nekonečnou vůli. Tito muži zasadili díky svým činům semínka budoucí demokracie a svobody.

Jestli se vám ze článku zdá, že film se nestal mým oblíbeným, pak je to pravda tak na půl. Asi proto, že jsem na něj uražený, neboť ve mně vyvolal pocit méněcennosti a zakomplexovanosti.

Jakub Dušek -3.5.2007-